Naše první týdny v Gruzii nám připománají přijímací zkoušky.
Jen učit se dopředu, pilně studovat pravidla nebo dokonce vytvářet taháky – vše je v podstatě k ničemu.
Gruzie se pro mě stala zemí neuvěřitelných kontrastů a protikladů. Tím přetrumfla i země v Africe. Od této chvíle, podle mého názoru, vládne například v Tanzanii spořádaný systém. 😊
Tato země nás znovu a znovu překvapuje. Často kroutíme hlavou nad důkladností jednoho i nedbalostí ostatního úřadu. Zralé to zfilmovat, zábavné, ale někdy opravdu otravné.
Jak máme brát důstojníky na policejní stanici vážně, když je šerif zaujat televizním seriálem "SpongeBob" – Mořská houba» a jásá, když jsou hvězdice úspěšně přemoženy a zatčeny? Při pohledu na policejní zásahové vozidlo se nám tají dech.
Geroldova ztráta pasu dere nervy a po čtvrté, nesmyslné návštěvě stanice mu doporučuji zařídit si věrnostní kartičku, jako například v Bille.
Geroldův notebook je už tři týdny bez dechu a odpočívá ve službách IT Lenovo v Tbilisi. Odpočívá a odpočívá. Všechna opatření, která celosvětově zaručovala okamžité vyřízení záležitosti, byla smetena ze stolu. Drahý balíček služeb pro všechny možné varianty poruchy, na nic. A tak postupně odškrtáváme body v imaginární listině „Jak se seznámit s Gruzií.“
Vlastníme pár knih a porovnáváme je se skutečností.
Možná byste se rádi dozvěděli něco o tom, co jsme si přečetli a co zažili.
Gruzie:
Gruzie se rozkládá na území mezi Kaspickým mořem a Černým mořem. Oblast přibližně 70 000 kilometrů čtverečních je z 50 % pokryta horami, které se tyčí až do výšky 5 074 metrů nad mořem. Je zajímavé, že mezi vznikem dvou kavkazských hor je několik milionů let: Malý Kavkaz vznikl před 150 miliony let, Velký Kavkaz před 2 miliony let vrásněním a vyzdvižením.
Země se nachází mezi 40 a 45 stupněm severní šířky. Hlavní město Tbilisi leží na stejné zeměpisné šířce jako Řím. O klimatu v celé Gruzii se nelze vyjádřit. Přesto lze zemi rozdělit do 16 klimatických pásem, přičemž rozhodující je hloubka, šířka a orientace plošin. V určitém ročním období je možné ráno sjet na lyžích sněhový svah a večer si po koupání v moři vychutnat západ slunce.
Při prvním letu do Gruzie na podzim 2019 jsme byli ohromeni neobvyklými horsko-údolními útvary v jižní Gruzii. Dnes, po divoké jízdě s naším půjčeným vozem «Prius Hybrid» územím poblíž tureckých hranic, jsme se mohli blíže podívat na Malý Kavkaz. Skalnaté pyramidy jen zřídka zarůstají křovím a stromy a téměř pravidelně se s nimi střídají malé soutěsky a „útesy“. Tato část Gruzie byla před 10 lety z politických důvodů turistům zakázána a Gruzíncům přístupná pouze se zvláštním povolením. To znamená, že tato oblast je spíše řídce osídlena a silnice jsou proto bahnité a nevypočitatelné. Odměnou za riskantní rozhodnutí manévrovat mezi stavebními stroji, krávami a loužemi bez 4x4 podvozku byl nádherný pohled do okolí s horskými prameny a kláštery ve skalách. V Akhaltsikhe, jednom z gruzínských léčebných středisek, zahalení do zimních bund jsme stěží uvěřili, že jsme se před pár hodinami plácali v moři.
Gruzínci:
Antropologové a lingvisté tvrdí, že Gruzínci jsou skupina národů. Jiní předpokládají, že Gruzínci, Abcházci, Ajikové, Čečenci, Inguši a Dagestánci tvoří kavkazskou „rasu“.
Prokazatelně zde již 4000 let sídlili Gruzínci, kteří později u původního hlavního města Mtzcheta vytvořili kartelskou subetnickou skupinu. Z tohoto důvodu
je země Gruzínci nazývaná „Sakartwelo“ (místo, kde žijí Kartlierové).
Podíl Gruzínců v populaci kolísal pod vlivem řady vnějších faktorů: doba carské říše, nastolení sovětské moci, konstituce Gruzie jako samostatného státu. Politické a sociální problémy vedly k nejmasivnější vlně emigrace. Ruská okupace dvou oblastí, Jižní Osetie a Abcházie, vyhnala mnoho obyvatel z jejich domovů. Stali se tak říkajíc uprchlíky ve vlastní zemi. Celkově se počet obyvatel v průběhu historie zmenšil z 11 milionů na necelé 4 miliony obyvatel.
Rozdělení ve společnosti je cítit i dnes. Několik příkladů:
V roce 2019 jsme si pronajali vozidlo na letišti v Tbilisi. K našemu překvapení s moskevskou poznávací značkou. Nic netušící jsme zajeli do oblasti, kde už je ruský jazyk s nepřátelskými poznámkami odmítán. Jako na Divokém Západě se najednou kolem našeho Mitsubishi na parkovišti seskupili muži. Dost rychle jsme přešli na hlasitou švýcarskou němčinu a jen tak jsme se poté v klídku mohli procházet po trhu s místními delikatesami.
Po Gruzii cestujeme 4 týdny a potkáváme mnoho lidí různých národností. I díky krátkým rozhovorům se nám objasní několik otázek.
Po rozpadu SSSR zanikla spousta výrobních podniků, lázenských středisek a nemocnic. Možnosti dobrého zaměstnání padly cca o padesát procent.
Většina lidí, které jsme potkali, se ptala na práci ve Švýcarsku, Německu nebo Polsku. Smutné, ale pravdivé. Gruzínců je tu ale potřeba, jenže ti, kteří se vyučili v zahraničí, se vracejí jen zřídka. Gruzie má potenciál, bohužel nám Gruzínci připadají vyčerpaní,rezignovaní a zoufalí z politického bordelu a tím pádem ekonomických následků.
Gruzie ztrácí své vlastní obyvatelstvo, umění, kulturu, historii a víru.
Díky české ambasádě a gruzínské skupině na Facebooku také vidím, že účast cizinců na projektech v Gruzii rychle roste. Bohužel jsou tyto projekty interní, tzn. že firma vybuduje vlastní komplex s vlastními zaměstnanci a veškeré finační výtěžky jdou zpět, např. do Evropy. Přínosné, vzájemné projekty uskutečněné s Gruzínci by měly větší smysl a pozitivnější dopad. Například 17.9.2021 otevřelo Švýcarsko Agrikulární školu Kavkaz. Místní studenti mají možnost získat nový pohled na zemědělství a např. výrobu sýra švýcarskou technologií.
Takové projekty nás motivují, ale také jsme si vědomi, že mnoho zahraničních záměrů ztroskotalo na lenosti Gruzínců.
Gruzínci
Když Bůh rozděloval národům země, Gruzínci u toho nebyli. Přišli příliš pozdě a svou nepřítomnost moudře vysvětlili: "Pili jsme, tančili a zpívali na vašI poctu a štědrost". To zapůsobilo a Bůh dal Gruzíncům zemi, kterou si původně rezervoval pro sebe.
Gruzínci jsou hrdí lidé, svou přátelskostí a pohostinností se nedají srovnávat s žádnými jinými národy. Na prvním místě ze všeho je host a pak teprve rodina.
O vstřícnosti Gruzínců jsem již psala v článku o naší havárii.
Jak my vidíme místní obyvatele?
Gamardjoba! "Buď vítěz," je pozdrav Gruzínců. To samo o sobě ukazuje hrdost každého občana této země. Při srovnání s naším jednoduchým „Ahoj“.
A tak jsme se toto slovo naučili jako první a společně s «Madloba» - děkujeme, je to v tuto chvíli náš kompletní slovník. (Ach ne, umím počítat do 10!) Mé základy ruštiny, Geroldův šarm a naše zvědavost otevřely dveře a srdce mnoha lidem. I oni jsou, pravda, často zvědaví na ty dva, kteří z plně naloženého poškrábaného Priusu vystoupí v tom nejjednodušším, často zašpiněném oblečení.
"I vy adkuda?" Odkud jste? Ehm, ze Švýcarska. Viditelný je především rychlý průchod hlavou, srovnání mediálních informací s realitou a námi samotnými.
A tak Stjopa, strážce „archeologických vykopávek“, vezme Gerolda na vozík tažený oslem. Panička Regina za nimi smí po svých, částečně i klusat. Davaj! Davaj! Kompletní prohlídka soutěsky a kostelů musí být dokončena včas.
Večeře už čeká.
Ženy neustále připravují něco lahodného. Na stole musí být vždy něco po ruce.
Na hostině - tzv. Supra - neskutečného množství teplých i studených pokrmů, bylinek, ovoce a salátů - se obvykle volí nejstarší muž z rodině. Jeho funkcí je být dirigentem večera.
Tamada - tak se nazývá ten nejdůležitější člen v čele stolu, musí být výřečný, chytrý, poetický, filozofující, vtipný, virtuózní a hlavně odolný vůči alkoholu.
Kromě toho, že jídlo nikdy nesmí dojít, musí být v zásobě dostatek vína. Na začátku se pije v malém množství. Ale až poté, co Tamada pronese přípitek. Vždy se připíjí na ženy, rodinu, boha, přátelství, děti a jejich děti, budoucnost atp.
Gruzínci pijí víno jako Evropané vodu. Nikdy, ale opravdu nikdy se nesmí usrkávat ze sklenice! Přípitek a hopla! Vypít do dna a hned se doplňuje.
V pozdějších hodinách se na jeden zátah pije z kravských rohů, do kterých se vejde až litr vína.
Není divu, že se za takový večer „propláchne“ průměrně 5 litrů vína na muže.
Chacha - Grappa Gruzie v tom není zahrnuta.
Sedět u stolu opilý je ale naprosté faux pas. No tak se snaž.
Tímto je jedna část důležitosti gruzínských mužů tedy jasná.
Výměna znalostí a zkušeností je také nutná. Skupinky na trhu, před obchodem, u automechanika, na autobusové zastávce – věčně se diskutuje.
Nechci křivdit gruzínským mužům, ale jeden fakt mě pobavil.
Jeden z 564 gruzínských druhů vína se nazývá „Víno líného muže“.
Zasaďte vinnou révu, nechte ji růst, nic nedělejte, počkejte a pak už jen sklízejte.
A to často dělají také jen ženy 😊
Hodně se píše o vstřícnosti a pohostinnosti Gruzínců. Tak jsem se rozhodla vyzkoušet jedno tvrzení z knihy. Pokud nemáte ubytování, postavte se doprostřed vesnice a zakřičte: "Kdo je dnes můj hostitel?" Nemělo by to trvat dlouho a máte střechu nad hlavou a také něco k jídlu.
Stála jsem tedy na návsi ve vesnici a zvědavě rusky zahlásala: „Kdo je dnes náš hostitel, kde si dáme čaj?" Kolem mě rozpadající se hliněné domy, mrštná kuřata na hnoji, kravince všude, kam se podíváš, ale nic se nestalo. Všichni se asi kvůli dešti schovali. Nebo tak.
O 20 kroků dále na nás náhle volá jeden z mužů pracujících na střeše:
"Kávu? Pojďte, uvařím vám alespoň kávu."
Rozhodně nevím, proč to to zafungovalo. Možná proto, že se tento muž v pracovním oděvu představil jako místní pastor? (Jsou přeci nějak spojeni s tam nahoře a slyší všechno, ne?) Káva byla rozpustná, chacha zahřála a nakonec celý obsah ledničky skončil v igelitce a pod sedadlem pod mýma nohama. Pomalu je musím vystrčit z okna. Prius je po střechu nacpaný.
Rozhovor s pastorem a jeho lidmi byl opět poučný a užitečný.
Stejně jako jinde jsme si vyměnili telefonní čísla, facebook acount a brzy „nachvamdis“. (Na shledanou)
Po první zatáčce se ozvalo kafe. Za vsí tedy občuráme jabloně. Sotva zipy vytaženy, zastaví auto a jak zvykem se dva mladíci ptají, zda nepotřebujeme pomoc. Jejda. Chlapci, už máme vykonáno.
A stejná deska naskočila: Ze Švýcarska? Ano! Jsme tu poprvé. Ne, nemáme hlad! Jak vychrtle jsme asi museli vypadat, že nám do dlaní vtiskli dvě buchty a popřáli nám všechno nejlepší. Pakà! (Sbohem)
Obecně musíme Gruzíncům připadat velmi zanedbaní. Sledují nás orlím zrakem.
Navštívili jsme naše známé v oblasti Batumi.
Jakmile se usadíme u stolu, spustí se dopravník jídla. Obrovské množství pití se nosí z kuchyně ve vedlejším domě.
Ale u stolu uprostřed velké místnosti s vysokým stropem sedíme jen my dva. Rodina sedí na pohovkách okolo stěn. Fixují nás pohledem a mlčí. Cože? Jídla jako na svatbě a oni nic? Bylo to fakt nepříjemné, ale ano, host je nad rodinu. Po dvou štamprletech se mi uvolní břišní svaly a já s úžasem nacházím ve své „linguistické knihovně“ ve své unavené hlavě, nová ruská slovíčka.
Zůstali jsme přes noc. O minimálním vybavení, chybějící tekoucí vodě a venkovním záchodě (jako toaletní papír použiješ trhací kalendář, ventilaci zajišťuje staré síto od odstředivky na salát) a dalších detailech jsem později ani přemýšlela. Ale je mi záhadou, kam se všichni uložili ke spánku. Největší ložnice s postelemi a pračkou byla vyhrazena pro nás. Pět dospělých a jedno dítě stáli brzy ráno připraveni na zápraží, aby nás znovu sledovali u snídaně.
Takovou přívětivost nějak nezvládám. Rezignovaně jsme vzali pytel citronů, druhý s lískovými a vlašskými ořechy z místní zahrady. Sbohem! Přijedeme zase, jasně.
Jsme přeci pozváni na narozeninovou oslavu. Navzdory mé náklonnosti, úctě a vděčnosti – už teď mám obavy. 😉
Jste velmi zvláštní, Gruzínci. Vaše štědrost mě znovu a znovu mate.
Nechala jsem si vysvětlit:¨
I úhlavní nepřítel musí být vítán jako host, když se objeví na tvém prahu. Nalévej a podávej to nejlepší, co máš, protože je to tvůj host. Zpívej a tancuj s ním. Ale nikdy neveď konfliktní rozhovor, když je v tvém domě. Protože on je tvůj host.
(Nikdo mi ale neřekl, co se stane, když se náhodou potkají na návsi.)
Dny v Gruzii plynou a my jsme stále přesvědčeni, že jsme se rozhodli správně.
Po 7 dnech v Litomyšli, kde jsme se rozloučili s mým zesnulým otcem, byl během letu do Kutaisi pohled na tuto zemi dojemný.
Beze slov jsme oba souhlasili: "To je to, co by jsme měli cítit."
Útrapy prvních dní, havárie, návštěvy úřadů, hrozné silnice a někdy až nepopsatelně riskantní styl jízdy Gruzínců – to vše patří k tomu našemu scénáři, našemu příběhu.
Učíme se rychle.
Po suverénním výkonu – sedmi hodinách jízdy přes průsmyk, který byl víc než riskantní, si Gerold vysloužil u místních mužů významné ocenění. Díky bravurnímu výkonu na této smrtelné stezce byl jmenován:
Georgi Kamikadze. (-schvili, -ani, -dse - tak končí příjmení mnoha Gruzínců) Jaká čest! 😊
Pokusila jsem se tuto zemi přiblížit.
Každý den se setkáváme s krásnými místy, přírodou, lidmi a stále je toho hodně o čem by se mělo psát.
Zájem a podpora na Facebooku, Twitteru a v našich skupinách WhatsApp nás motivuje. Dostávají se k nám zprávy a dotazy: „Jak jste to zvládli, jak zvládáte vzestupy, pády a všechny ty protiklady?“
Vsadili jsme na důvěru. Nejen v to, co děláme, ale i ve zdejší lidi.
Bez obav ze ztráty kontroly a případného rizika jsme předali Hâusiho klíč
místním mechanikům.
Žádná cenová nabídka, žádná smlouva, jen tak, na blind.
Dnes jsme obdrželi telefonát, že Hâusi, naše autíčko, přítel a společník,
náš domov je opravený a čeká na další cestování v Tbilisi.
Naši přátelé a jejich přátelé to vzali do rukou a dokázali to, co jsme považovali za nemožné. Nepopsatelný pocit! Madloba!
V této souvislosti jsem si vzpoměla na jedno přísloví.
„Pokud jsi chycen v síti jako ryba, nehýbej se.
Bez ohledu na to, jak dlouho to trvá. Jen se nehýbej!
Počkejte na okamžik, kdy se začnou hýbat věci mimo síť.
Pak buď připraven a vyskoč!"
Teď jsme na řadě my!
Comments