Když bůh někde vidí problém pošle tam Gruzínce
A když se to stane ...
Ve středu ráno jsem velmi nerada opustila toto krásné místo u moře. Zkušenosti se černým pískem * a jeho léčivými vlastnostmi byly dobré pro mou mysl i tělo.
Od Rumunska jsme projeli země, ve kterých byl jazyk, kterým zde mluvili, cizí. Tady to je stejné, ale s tím rozdílem, že se tato slova a věty později stanou naším novým jazykem. Po 35. letech jsem se pokusila použít ruštinu, kterou jsem se naučila a nikdy předtím nepotřebovala. Dokud mě jedna situace nerozhodila.
V kiosku vedle malého kempu na pláži, kde jsme se stravovali, kouzlily dvě ženy nebeské khinkali (knedlíky s masovou náplní). Poslední večer se nás ptaly "Odkud jste?" - "Ze Švýcarska!" - "Krása".
Oh a oh dostatek. Když jsem ale oznámila své české kořeny, nálada zmrzla. „Můj manžel byl umístěn v České republice jako voják, byl to váš okupant ! “ řekla jedna z žen se zkamenělým výrazem. Minulost najednou oživla, ale na špatném místě! Vítejte v Gruzii. Nemohla jsem najít správná slova, abych odpověděla, tak jsem byla zmatená. V tu chvíli mi bylo jasné: «Regino opráš svou ruštinu, gruzínština musí počkat. "
Její poznámce jsem nijak nemohla čelit. V tom momentě jsem ale netušila, jak rychle budu muset tento jazyk zvládnout.
To ráno jsme přemýšleli o tom, kam pojedeme. Mohli jsme si vybrat z Kutaisi a courat po trhu s potravinami, kaňonu s čistou modrou vodou nebo sjet dolů k tureckým hranicím, do oblasti, která má být podobná Švýcarsku. Vzali jsme poslední variantu. Prozkoumáme Gruzii od jihu. V tu chvíli jsme netušili, jak rozhodující budou tyto a další úvahy. Zadali jsme trasu do navigace a varazili „Ty řídíš nebo já?“ ptá se Gerold před odjezdem. "Ach ne, tady ještě ne, ti lupiči na silnici jsou strašný. Později jo. " - "Dobře, snad Hâusi zůstane celý." Zněla jeho odpověď. (Se smíchem, ale s důvodem: 3. den bylo na silnici najednou těsno a díky Geroldově reakci se protijedocímu autu podařilo vyhnout. Bohužel na pravé straně ulice stal mikrobus. Rána a náše pravé zrcátko bylo na kousky. Otočili jsme se a jeli zpět, což majitele překvapilo a potěšilo. Poplácal Gerolda po rameni, jedním pohybem vzal ze svého vozidla širokou lepící pásku, opravil zpětné zrcátko, popřál dobrou cestu a hodně štěstí v Gruzii. Byli jsme ohromeni. Nejen z jeho reakce, ale také z toho, že jeho zpětné zrcátko zůstalo neporušené.)
Opouštíme Batumi, Las Vegas východu, a jedeme po úzké silnici přes kopec, obklopeni ořechy, fíky, jablky a dalšími ovocnými stromy. Navigace nefunguje vůbec. Modrá šipka se potuluje po obrazovce a s ní i my v této motanici. Nespočet krav a psů na cestě s úžasem zvedá hlavu. No toto ? Řidiči, se kterými jsme se setkali, byli místní a někteří se ptali, co hledáme. Byli jsme rádi, že nám ukázali cestu. Pouze : Znovu jsme zabloudili a najednou jsme byli zpátky na místě startu. Nyní máme znovu možnost výběru a další rozhodnutí je na místě. Zpátky do Batumi a vydat se po „normální“ silnici a tím zažít chaos jako na závodní dráze, nebo zase nahoru. Dobře, prozkoumat Gruzii je cíl. Takže znovu nahoru přes «spletenec».
Znovu jsme se dvakrát otočili, správná ulice vypadala jako vjezd do dvora soukromého majetku atd. Konečně jsme se chytli. Kochali jsme se nádhernou oblastí, stráně porostlé vysokými révami a shodli jsme se, že je nádherná, ale také nádherně tropická. Nic pro nás.
Hâusi je velmi obratný, ale s jeho délkou musíme udržovat odstup od nezpevněné krajnice. Další zatáčka doprava a pak se to stalo. Nemožné jednat, nemožné uniknout, nemožné se tomu všemu vyhnout! Ze zatáčky se vřítil jako raketa vůz, pak rána a ticho. Cvrčci a ptáci také najednou ztichli. Hned jsem si toho všimla. Podívali jsme se na sebe. Pro mě bylo tak nějak přirozené, že jsme bez úhony. Uklidnění. Vystoupili jsmea šli se podívat na škodu.Draze oblečený mladík s pirátským šátkem na hlavě rozčileně křičí . „You was wrong, you are on der wrong site. " Jaká špatná strana? Když je ta cesta tak úzká.
Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, jak je možné, že jeho vozidlo, Suzuki Vitara, má vlevo nahoře jen malou bouli a že sám řidič je v pohodě. Lidi, vždyt on jel určitě rychlostí 90 km / h!
Poté, co jsem viděla Hâusiho kolo, jsem si pomyslela: máme rezervní,plast lze vyměnit a jedeme dál. Bohužel toho o motorech vím hodně a ve chvíli, kdy se mi olej z převodovky tekl pod nohama a já se podívala pod kapotu, mi to bylo jasné. Nic s rezervním kolem! ☹
Všechno v pr….. . Celé zavěšení prasklo na několika místech, převodovka na 2 kusy - pohled na zvracení. Motor celý hnutý. Gerold ohromen stál prostě na fleku a já se šla podívat « domů » co se stalo s naším inventářem. Malý truhlík s rostlinami mi přistál pod nohama jako první a já začala sbírat hydroponický granule! A uklízet. Stav šoku? Nezajištěné věci vletěly dopředu, ale jinak zůstal náš příbytek a kabina řidiče ušetřeny. Motor a podvozek Hâusiho - celková ztráta.
Ani jsem si nevšimla, kolik lidí se shromáždilo kolem místa nehody.
Všichni mluvili najednou, náš pirát telefonoval mnohokrát a nakonec chtěl na Geroldovi prachy za poškození vozidla, aby mohl pokračovat v jízdě. Moje drahá polovička se rozhodla zavolat policii. Nevíme, co je správné, co se patří. Byli jsme sami a ohromeni. Během diskusí jsem se stavěla na místa, na kterých se mi zdálo probáhal důležitý rozhovor. Ale já mlčela. Slyšela jsem tedy pirátův telefonát a později jeho vysvětlení policii. Moje znalost ruštiny se v nouzi probudila docela rychle. Ale zůstávám stále v pozdí. Když na mě ale jeden z policistů lámanou angličtinou velmi sarkasticky promluvil, že nejsme v Anglii – tady se jezdí vpravo, to už jsem se nemohla vydržet. V ruštině jsem mu hlasitě a jasně odvpověděla, že ten hloupý pirát jezdí jako kretén a to by mělo být v pořádku !?
Překvapen nebyl jen on a lidé kolem nás. Sama já jsem byl ohromena svým vlastním výkonem.
Stručně řečeno: poté, co bylo vše změřeno a zapsáno, se muži pokusili vytlačit Hâusiho ze silnice. 3,5 tuny prosím?
Bylo potřeba nákladní auto a náš domov byl postaven na krajnici a uzamčen.
Gerold popisuje jízdu na policii a podivné další 2,5 hodiny ve svém blogu. Přeložím, až bude možné ho zveřejnit. PC stávkuje.
Zpátky na místě nehody se od Hâusiho nehneme na 10 metrů. Rychle zkontrolujeme kolik alkoholu se v naší domácnosti nachází. Zbylé červené víno a gin pomohly strávit první zmatek. Najednou se zastaví dodávka a mladý muž se ptá, jestli nepotřebujeme pomoc. Zavolat policii, záchranku atd. Potvrzujeme, že je vše zorganizované a jako vtip dodáváme, že pálenka by nám udělala dobře. Hihi.
Do svidanija a byl pryč. Byli jsme ohromeni, když o pět minut později zastavilo stejné auto a muž přinesl láhev chacha (gruzínská grappa), chléb a nějaké nápoje. Perplex říkáme spasibo, pohnuti současně.
Kojoti v okolí a příslušně reagující psi přesně vystihli náladu. Celá ta věc byla na vytí. Ale neměli jsme na to čas. Policie se znovu přišla zeptat, jak nám je. Současně s pánem - sousedem „shora“. Chce nám pomoci, pokud je něco potřeba. Policista Rolando nám napsal své telefonní číslo, omluvil se a odjel pryč.
Soused stojí a mlčí. Trapné. Tak jsem vytáhli židle a já nastartovala mozek. Konverzace kvality vyšší dívčí. Seděli jsme a dali do toho všechno. Všichni. Pak se objevil sousedův syn s pytlem plným lískových oříšků. Posadil se s námi. Louskala jsem ořechy a překládala - s chachou to bylo čím dál uvolněnější. Po dalších, pravděpodobně deseti vozidlech s lidmi, kteří zastavili a nabídli svou pomoc, bylo jasné, že nezůstaneme sami. Bylo to velmi dojemné a naprosto nové pocítit takovou starost. Když kolem projela rodina s malými dětmi a pak se vrátila, byla jsem hotova. Obsah tašky, který přinesli, byl láskyplně sestaven. Když mě žena požádala, aby jsme přenocovali u nich (přivázali by svého hlídacího psa k Hâusimu ...), dostali mě a už jsem se poprvé rozeřvala. Tak úžasný!
Zůstali jsme a pomalu se k nám přidali někteří obyvatelé. Dvě židle, oba sudy, stoličky, vše obsazené. Řidič mikrobusu přinesl domácí kefír, další přinesl vlastní víno, takže když jsme se pokusili usnout, bylo už docela pozdě. Noc byla velmi neklidná.
Když řidič mikrobusu brzy ráno zastavil, aby nám podal čerstvý chléba z trhu, a soused přinesl shora jablka a citrony, věděli jsme: bude to pokračovat jako včera. Chléb po chlebu s čerstvým ovocem se přibývali na stole. Dva mladíci k nám přispěchali s varnou konvicí, v níž byla vařící voda a v kapsách kalhot měli pytlíčky s instantní kávou. Zjistili to ve vesnici. Jejich matka připravila salát, fazolový salát a čerstvé olivy se sýrem ... Přestanu je všechny vyjmenovávat. Jeden obrázek ukazuje zbytek dárků. Celé to bylo neuvěřitelně emocionální a tak neznámé, že jsme nevěděli, jak jednat. Podobné situace jsem popsala v jednom ze svých příspěvků na blogu. Ale nesrovnatélné s tímto.
Bylo načase se připravit na odvoz, systematicky a s uvážením zabalit dva kufry s potřebnými věcmi. Neměli jsme plán, kam půjdeme a co budeme v první řadě potřebovat. Noví lidé se stále zastavovali, aby nám pomohli. Dokonce to dospělo k tomu, že jakmile Gerold zaslechl zvuk blížícíhose vozidla, dal mi signál a schovali jsme se do Hâusiho. Zní to absolutněnepochopitelné a nevděčné, ale jinak bychom nedokázali vypustit vodu, zabalit se a udělat důležité věci. Také jsme nechtěli další dárky.
Naši přátelé přijedou malým vozidlem, aby nás vyzvedli. Už tak je těžké uložit všechno to jídlo. Náš přítel přijel až ze 400 km vzdáleného Tbilisi. Zorganizoval také Hâusiho odvoz. Vůbec se nám nelíbilo, že jeho manželka a dvě malá děvčata obětovala prázdniny. Šest hodin jízdy, čekání na transport a do Priusu se našlapem v šesti. To všechno vzali na sebe. S hrdostí říkali, že jsou týmem Chip and Dale Rescue Team. (Chip and Dale dvě veverky z dětské série, ne naolejovaní krasavci - Chippendale 😉)
Jako host a přítel jsi nade vše, zvláště když máš potíže.
Uložili jsme kufr, taška, počítače a «potravinový mini trh». Naložili Hâusiho s počátečními obtížemi a dalším ničením na již otlučeném podvozku. Na shledanou, chlapče, přejeme dobrou cestu do Tbilisi! Budeme následovat. (Hâusi bude zaparkován před domem rodičů našeho přítele a přikrytý plachtou. Máme tak přístup k našim věcem.) Došlo k dojemnému rozloučení s novými přáteli z malé vesnice. Potkáme se znovu. Slíbeno!
S „naší“ rodinou jsme jeli na dva dny do Batumi, abychom si s děvčaty odpočinuli u moře a u dobrého jídla posílili na cestu do Tbilisi.
Sobota byl šílený den ! Ráno v 6 hodin se všech šest lidí vydalo do Tbilisi. V Priusu.
Pronajatý vůz organizovaný rodinou byl již připraven. Vyměnili jsme obsah kufru a jeli jsme dál
dvěma vozy do Borjomi. My jsme však měli špatné svědomí. Starší dívka by právě slavila 6. narozeniny. Kdo ví, jak probíhá ve východních zemích dětská narozeninová oslava, neuvěří. Malá 12 hodin strávených v autě ale řekla: „Hlavní je, že jedeme do hotelu s bazénem, balkonem a charvatiki (pečená vepřová žebra)!“ A my musíme s nimi. (Varianta, že bychom zůstali sami v Batumi nebo Tbilisi, absolutně nepřicházela v úvahu.) Podařilo se nám vykoupat se v bazénu a oslavit. Postel jsem vnímala asi 5 sekund, pak jsem odpadla. Teď sedím v hotelové hale a ulevilo se mi, že mám tento příspěvek napsaný. Gerold a já jsme v pohodě a dobře spíme. Pro nás je tato záležitost emocionálně uzavřená. Až se vrátíme do města, vařešíme administrativní část. Možná se můj popis nehody zdá příliš pohodový. Zůstali jsme zdravý a celý. Doslova krkolomnou rychlostí poznáváme Gruzii. Jsem toho názoru, že pokud Gruzínec zrovna něco neničí, opravuje. Jeho nátura nepřipouští, že něco nejde. Proto ve mně hoří malé světlo naděje, že Hâusi, který by ve Švýcarsku skončil na šrotáku dostane druhou šanci. Pokud ne, necháme si ho jako pokoj pro hosty.
A co je také jasné: Můžete přemýšlet a rozhodovat se mnohokrát. Jak to nakonec dopadne,
o tom se rozhodne někde jinde.
*
A nyní se vrátím ke hvězdičce.
«Malé místo zvané Ureki u Černého moře, které lze volně přeložit jako země, kde nesmíte vyhánět dobytek.
Je to také tak. Viděli jsme nespočet krav. Všude. I na dálnici, na pláži nebo před obchody v tomto malém místě.
Během druhé světové války zde vězni těžili «magnetický» písek. Německý vězeň Erich von Anderre měl velké problémy se srdcem a krevním oběhem. Po krátké době byl překvapen, když viděl, že jeho příznaky jsou čím dál tím menší a že nemocné krávy také hrabají v písku, než si lehnou. Odvážil se poslat dopis Stalinovi. Poté byl převezen do Kremlu. Byl zaměstnán ve fyzikálně-chemickém ústavu a obdržel od Stalina. Po Stalinově smrti byli on a Ureki zapomenuti.
Když začala doba letů do vesmíru, dostalo Ureki druhou šanci. Na černý písek se soustředili nejen kosmonauti, ale i pacienti se svalovými problémy. Písek je 70% magnetický. Když jeho teplota dosáhne kolem 40 ° C, jsou léčivé schopnosti velmi účinné. V sanatoriích se zde léčí příznaky jako respirační problémy, koronární ateroskleróza a dětská mozková obrna. Písek působí jako analgetikum a posiluje imunitní systém. Nikdo přesně neví, jak a proč tyto terapie fungují. Skutečnost, že někteří senioři později opustí toto místo bez berlí, je důkazem jeho účinnosti.
A jak se ten písek do moře dostal? Pouze na tomto místě? Dvě řeky Sepa a Abano přinesly písek z hor, které jsou sopečného původu. Můžete jít až 2 km do otevřeného moře, taková je zde mělká pláž. Díky své magnetické schopnosti se mohou na mořském dně vytvářet velké kruhy. Pokud se změní proud, je to pro některé neopatrné plavce, kteří ignorovali jasně viditelné označení, fatální.
Stojíme v malém kempu přímo na pláži. Trochu mimo Ureki. Doslova jsme uprchli z Magnetiti, jak se nejznámější části tohoto místa říká. Masová turistiko bud prokletá! Zahrabali jsme se tedy na pláži, ale nečekali, až písek dosáhne v poledne vysoké teploty. Pod žabkami na nohou to už bylo znatelné. 20 minut jsme leželi v tomto černém zázraku. Je to zvláštní pocit. Písek jako by nás vsál, dech se ztížil a 10 cm vrstva písku byla extrémně těžká. Ve slabých místech mého krku a v kříži mi pulsovalo. Něco se dělo. Geroldova psoriáza na prstech a loktech vybledla po 3 „terapiích“.
Je pro mě důležité poděkovat za vaše povzbuzení. Přízen vám vrátíme dalšími příspěvky o Gruzii. Touto událostí nenecháme projekt Gruzie pokazit a těšíme se na další psaní.
Komentáře