O slušnosti, víře, toleranci a o krávách.
Moje babička říkávala, že slušnost nebolí, nic nestojí a potěší. Já si myslím totéž.
Z jakého důvodu se dnes zaměřuji na toto téma?
Dovoluji si říci, že jsem dobře vychovaná. Pozdravím, když vstoupím do místnosti, poděkuji a naservírovanou porci většinou dojídám.Přes všechny mé mouchy se můžu těšit ze širokého okruhu přátel. Ale i tak se naskytnou momenty, kdy narazím, šlápnu vedle, nebo jsem trapnost sama.
A věřím tomu, že je nás víc.
Už 2. měsíc jsem se svým partnerem na cestě do naší vysněné země Gruzie. Dost často jsme se také dostali do rozpačitých situací. Já si je připouštím více než Gerold, který svou šarmantní drzostí často propluje a ještě si získá přízen ostatních. Od něho se mám ještě co učit.
Etiketa cestování hlásí – přizpůsobit se.
V Madarsku, Rumunsku i v Turecku to samozřejmě platí také. A tak se Hâusi v obci řítí 80 km/ h
místo 50 kou. Plná čára se stává přerušovanou a Gerold jedním z místních. Mimo obec plnou parou, až se zrcátka třesou. Nejen zrcátka, i já se třesu o svůj život a brzdím na sedadle spolujezdce o sto šest.
Divím se, že ještě není v podlaze díra. Nakláním se do zatáček a nadávám, když se má polovice rozplývá nad skalami nad nebo pod námi se tyčícími. Kdyby návaly potu likvidovaly kalorie, nosím dnes velikost 34. Veškeré lamentování mi není platné. Musíme se přece přizpůsobit.
Tak se tak „pomalu“ posunujeme dál a necháváme se kulinářsky překvapit. Projevujeme zájem o místní speciality. Už chápu, proč je jeden z toulavých psů tak dobře při těle.Ty masové ruličky se opravdu nedaly pozřít. Zmizely zato s jedním mlasknutím. Taštičky plněné sýrem však pejsek nedostal. Kolikrát dojde ale k překvapení na obou stranách. U nás, když narazíme na naprostou neochotu v restauraci a k tomu ještě nepozřetelné něco na plastovém talíři. Překvapená je jistě i obsluha z částky spropitného 0.- peněz. Kdo z nás je víc neslušný? Neurazili bychom ochotné a iniciativní kuchaře a ochotný personál jiných podniků, kdybychom vyklopili 10% jak se píše v cestovních příručkách?
Slušně se rozloučíme a odjíždíme. V pohodě do té doby, než klekne klimatizace. K tomu nám hvízdá v motoru. Za volantem vzbuzuji pozornost mechanika v první autodílně. Mé líčení problému nebere vážně (o mých technických znalostech nemá zdání) a tak odjíždíme bez úspěchu. Ve třetí dílně musí Gerold odpapouškovat celou věc sám, já držím klapačku, jo přizpůsobuju se rychle. Ženská zde patří za sporák.
Co se víry a chování v kostelech a chrámech týká, jsme pěkně mimo. Že jako ateista nevěřím v boha neznamená, že nevěřím vůbec. Nedokážu „to“ však popsat a protože „to“ není černé ani bílé, nelze „to“ pojmenovat. Škoda.
Námi projeté země se chlubí nádhernými kláštery, kostely a chrámy. Při jejich návštěvě se mě vždy chopil pocit respektu, obdivu z architektury a interiéru.
Divně jsem asi však zapůsobila na faráře, který extra pro mě jeden z kostelů otevřel. A já vstoupím dovnitř, ochrnu, ani hlásku, pohybu, nic. Neumím to, nevím jak, to jsem prostě já. Odpustte.
A tak se hrnu za Geroldem do zákristie, pan Palimar - kastelán mě zadržel, nezlobil se, nýbrž mi zlíbal ruce a tím mě dostal do rozpačitosti.
Stejné rozpačitosti jako těsná objímání a polibky jednoho pána v Turecku. Jaká je zde prosím hranice intimnosti? Co je normální a přípustné? Nemám páru.
Ahmet, který nám i přez bariéru řeči dělal společnost byl velmi otevřený, milý a ochotný.
Gerolda vzal sebou na ryby, celý úlovek přenechal nám a společně jsme si užili vynikající večeři z ohně. Jeho vřelé rozloučení už mi nebylo tak nepříjemné. Otázka- Užili bychom si tak krásné dva dny na tomto pohádkovém místě, kdybych si jeho přivítání vyvětlila jako obtěžování a dle toho jednala?
Je to tanec na tenkém vlákně, rozdíly v kulturách a tradici dají jednomu řádně zabrat.
Včera jsme četla článek o neochotě čechů vůči turistům z ciziny a jelikož jsem ze stran některých přátel ze Švýcarska slyšela podobné zkušenosti, bylo mi trošku smutno. Ochoty pomoci málo, nezájmu dost.
O to více zájmu upoutaly parůžky přimontované na Hausiho kapotě. (Tyto jsme od přátel obdrželi jako dárek, maskotka a ochránce našeho cestování.) Zastavili jsme u jednoho z tradičních
kiosků v Turecku, před kterým, jak jinak, seděli pouze pánové pijící čaj a dumající nad Allah ví čím.
Jeden z pánů vyskočil, poklepal Geroldovi na ramena se slovy, že je také lovec a odešel. 😊
Že nám zaplatil celou snídani jsme se dozvěděli až když jsme odcházeli. Neměli jsme ani možnost poděkovat.Jak v této situaci zachovat?
Přijmout a mít radost.
V naších západních zemích jsme zvyklí se pokud možno hned revanžovat.
Tato tendence stoupá a je kolikrát nepříjemné jen tak něco přijmout. Tím vzniká otázka jestli můj
„protidárek“ stačí, jestli je toto pravé atp. Pěkná hloupost, zbytečné. Co třeba to odbourat? Nebrat si tuto zátěž na sebe jako slušnost.
V dunajské deltě jsme sponntánně navštívili rybáře, který nám ukázal celé své bydlení a nechal se ochotně se svými privátními věcmi vyfotit. Rádi jsme přijali pozvání a přisedli ke kotli s čerstvě uvařenými kraby. Delikátní. Jaká byla však chyba, nechat mu na stole ležet bankovku jako poděkování! Naprosté Faupaux. Neslušné. Každý z nás se celý život učí.
Až na jednu vyjímku jsme nikde nebyli nuceni něco nepotřebného koupit. Na žádném trhu, v žádném obchodě. I když tito prodejci například v severním Turecku nemají kdovíjaké výdělky, chování obchodníků v jiných místech je jim vzdálené.
Tou vyjímkou myslím a světe div se, byl zážitek na nákupní zoně ve Vídni. Krásná elegantní dáma mě oslovila, zda mi může něco ukázat. Ukázat ano, prodat ne, odpovídám. Souhlasila. Za chvíli už mi namázla něco pod oči a o pár minut později se klimatizovaným vonavým obchůdkem rozléhalo oooch a aaach, jak jsou má očka po tom B12 preparátku krásně jasná. Jasné pro mě bylo, že těch 800 euro za 50 ml zázraku nedám.
Bezúnavně smlouvající dáma postupně sklouzla až na sumu 99 euro, tím pádem byl tento prostředek jasně bezcenný. Obrovskou cenu však pro mě měla její poznámka. Odešla jsem s pocitem vítězství a v blízké Bille jsem se odměnila kostkou kvasnic. Vitamin B pur za 20 centů. Nanést okolo očí
a vy zíráte my zíráme... funguje to.
Nepřiměřeným chováním nevznikají totiž žádné vztahy. Ani ty obchodní. To nefunguje.
Rozdíly v kulturách a tradicích různých zemích jsou velmi zajímavé a složité.
Jednoduché však je pochopit, že se zdravým rozumem, slušností a tolerancí je člověk akceptován vždy a všude.
Jednu z formy této tolerance jsem zažila na zcela jiné úrovni.
Sluním se na krásné pláži s čistounkým a šplouchajícím mořem.
Společnost mi dělá 18 místních krav.
A tak si tak ležíme, děvčata přežvykují své, já ruská slovíčka a je nám fajn. Nikdo z nás si nevadil.
Krásné odpoledne, nezapomenutelný zážitek.
A já si tak v koutku duše přála, aby bylo na světě víc takové tolerance, respektu a slušnosti...
Nejen mezi námi přežvýkavci...
Comments