Toto rčení jsem slyšela od své babičky a v některých situacích se mi znova připomíná. A tak to bylo i s tou rybou a sítí (můj poslední příspěvek).
vás připraven v Tbilisi."
Viděla jsem se ve zpomaleném filmu, jak k němu běžím, on na mě oběma očima dálkového ovládání "cvak, cvak",otevřou se dveře, nastoupíme, otočíme klíčem v zapalování a jedeme.
Jediné, co se při setkání roztočilo, byly černé myšlenky v mé hlavě, a při pohledu na Gerolda jsem se odvážila jen zavrčet. No, gruzínsky opravený, říkali. Rozumím. Bylo hned jasné, že s tímto jednookým pirátem, který na nás z holé huby cení chladič, neujedeme ani metr. Pro Gerolda to znamenalo prodloužení pronájmu Kulového blesku – Priuse . A já, abych už zase přeorganizovala kufr a obsah beden v autě.
"Za tři dny!" říkali, dokončíme kompletně. Neboj se.
Takže za 7 dní, myslím si, a protože má zase pršet, pakuju teplé a nepromokavé hadry. Zbytek zůstane v Hâusi, špinavý prádlo ke Kartaschianům. Ještě před branou do dvora "naší rodiny" křičíme "Privjet, okupanti jsou tady!"
Skutečně jsou některé naše věci u nich v chodbě, obýváku, sklepě uložené, a jakmile vkročíme do kuchyně, pračka udělá už sama poslušně áááá. Jsou to většinou ty rušné chvíle, které s námi naši přátelé prožívají. Teplý čaj, káva nebo granátová jablka přímo ze stromu hned na stole. Drobná gesta a soucit pokaždé vyžehlí pomačkanou mysl. Jestli vědí, co to pro nás znamená? "Narmalna" odpovídá Karina, zvedne ruce a pustí se do práce. Karina mě fascinuje natolik, že mi nedá nenapsat o ní pár slov. Svým klidem mi připomíná mou dceru. Ale Tezi a žádná jiná dívka, kterou znám, by si nezařídila život tak, jako ona. V 17 letech se provdala za syna "naší rodiny". Hned bylo jasné, že se své vysněné práci kadeřnice věnovat nebude. Nejen kvůli narození jejich první dcery. Rodina ženicha je velká. Prababička, tchýně s tchánem, teta, manžel, ona a dvě děti žijí v jednom domě. Karina stojí jako první v kuchyni, poslední zhasíná světlo. Každý den. Vaří všechna jídla pro všechny, umývá nádobí, vaří a umývá. Sotva odvede syna do školky, oškube slepici na polívku. Krátké vlasy tu u dívek nevidíte, každodenní zaplétání vlasových kreací je jasné. Protože v místních školách není dostatečná kapacita, je výuka rozdělěna na šichty. A tak ráno s Georgim do školky, s Emou ve 12.30 do školy. 13.30 končí školka 17.30 škola.
Tak jde a přichází, naservíruje polévku, suší ovoce a bylinky. Dokonce si udělá čas a naučí nás vyrábět vodku.
Smekám před ní. Ještě jsem nezaznamenala žádné známky nespokojenosti. Tak to prý má být. Kdo jiný se o ně všechny postará? Položí mi protiotázku. Moderní, chytrá, mladá žena s tělem a tváří orientální princezny
žije den za dnem v kuchyni a na dvoře. Šťastná, říká.
Druhá nevěsta, manželka prvního syna, zakládá momentálně svou firmu. Naprosto jiný svět.
Loučíme se s voňavou kuchyní, nasedáme do malého Priusu a vyrážíme na venkov. Jen pryč od Tbilisi, pryč od dalšího zklamání, naštvaní, že se musíme obejít bez Hâusiho. Je to prostě na prd. Jakmile máme smradlavé město za sebou, sundávám roušku a osuším pot. O místním způsobu jízdy jsem už psala, ale musí se to zažít. Roušku používám jako ochranu proti smradu z výfuků vozidel. Nekvalitní palivo? No problem. Katalysator se jednoduše vymontuje. Postupně se naše nálada zlepšuje, ještě jednou jsme se holt přizpůsobili. Motor Kulového blesku si pobrukuje nějakou hybridní písničku. Námi vyměněná zadní kola nás vezou do neznáma.
Vybrali jsme si část Gruzie, kde by nemělo pršet. Vyjíždíme nahoru směrem na Kazbegi, po tzv. panské stezce. Míjíme stovky čekajících kamionů a stoupáme do krásné krajiny. Na okraji úchvatné soutěsky stojí pomník na počest rusko-gruzínského přátelství. Co to musí být za přátelství, když ti, kteří přijíždějí z Ruska, mohou v klidu projet hranice, ale Gruzínci potřebují vízum? Nás už jen tak něco nepřekvapí.
Ale jo, příroda to dokáže a příroda to dokáže vždy. Hory, údolí kolem nás se barví v podzim. Pohled na jedno z obrovských stád ovcí na druhé straně údolí bere dech a zahřeje u srdce. Stovky nadýchaných klubíček táhnou přes okraje údolí jako mraky na obloze. Hvízdání biče a volání pastevců se mísí se štěkotem psů. Idylické pro nás diváky, tvrdé pro pastýře, věčné cestovatele. Plachta a ovčí kůže jsou jejich domovem na několik měsíců. Stahují se z pohoří Kazbegi, z míst, kam se lze dostat pouze pěšky, na koni nebo vrtulníkem. Některá z nejkrásnějších částí Gruzie jsou v písních a tancích oslavovány.
O mnoha z nich existuje sága, příběhy nebo alespoň verš.
Ještě jsem nezjistila, jestli se tu také v kultuře opěvují krávy a prasata u krajnice. Zasloužili by si to. Klidně procházejí vesnicí a sem tam ukousnou něco chutného. Drzouni se vydávají i do cizích zahrad. Odvážní si dojdou na piknik uprostřed dálnice nebo leží na sluníčku v horské zatáčce, všechny 4 žaludky v akci. Stačí žvýkat a žvýkat, bez ohledu na to, kolik a která vozidla by měla projet. Večer se před každou zavřenou zahradní brankou ve vesnici utvoří skupina krav. Jako před otevřením nového Apple obchodu. I ony budou podojeny.
Tato zvířata jsou spolu s koňmi důležitou ekonomickou součástí každé rodiny. Ale jaký status má pes, je napsáno ve hvězdách. Nelíbí se mi, co vidím. Nechci to vidět, ale jsou všude a... My teď taky jednoho máme.
Ale pěkně jedno po druhém.
Návrat do Tbilisi z výšky 2 400 m byl kulturní šok.
Hotel jsme našli na potřetí, protože zdejší aplikace je pro kočku. Opět diskuse o rezervaci pokoje - bla bla bla!
Trik spočívá ve zveřejnění pokoje „poslední šance“ přes Booking. Cena je humánní. Takže bereme. Když dorazíte: „Ach bože, je obsazeno, naše chyba, sklenka vína jako omluva“ atd. Drahý pokoj nám nakonec prodají, máme všeho plný vinty, i když ostatní, levnější, zůstanou prázdné.
OK. Zítra máme Hâusiho, všechno bude v pořádku. Je pěkná zima, rychle zapnout klimatizaci. Nastavím 26 °C a těším se na teplíčko.
Ve všem jsou velkorysí tihle Gruzínci, také se svými místnostmi. Příliš široké, příliš vysoké. Zdá se mi to zbytečné. Pořád zima. Klimoška nemaká. Nic se nezměnilo.
Ani u Hâusiho se nic nezměnilo!
Žádné zařízení na narovnání rámu, žádný volný prostor, nikdo, kdo by to udělal!
Jsme zpět v Karinině kuchyni a ona přispěchá s chachou a dortem. Ne, to už opravdu není vtipné. Teď se nedá nic vyžehlit, teď se musí něco stát, takhle už nemůžeme dál.
Místo toho, abychom se někde zabydleli, čeká nás další noc v jiné posteli. O všech těch neplánovaně vydaných penězích raději psát nebudu. Přebaluji kufr. Už zase.
Odevzdali jsme Prius-Kulový blesk, děkujeme kámoši za bezpečné kilometry. Zítra chceme svůj domov! Nesnáším pocit, že jsem úplně vydána na milost. Gerold je jeden z nejtolerantnějších lidí, které znám, a velmi dobře spí. Ale ne tuhle noc. Zvlášť, když jeden důležitý člověk i přes domluvu nezvedá telefon.
Další den jedeme taxíkem a nacházíme „autodílnu“.
Pro automechanika naprostá hrůza, pro nás zase známka gruzínské kreativity. Byli jsem ohromeni, pobaveni, překvapeni - vše v jednom.
A tady stojí Hâusi a pracuje se na něm. Aleluja!
V tuto chvíli mi bylo jedno jak a s jakými estetickými nedostatky.
Poslali jsme taxikáře pryč a kufr šoupli dovnitř.
Nemohli jsme to vyjádřit jasněji: dnes odsud odjíždíme. Do Batumi. Jsme pozvaní na narozeninovou oslavu našich přátel. Dnes odpoledne se vyjíždí. Bez výmluv.
14. října, sedm týdnů po zbytečné havárii, vyváží Gerold náš dům ze dvora gruzínských a ruských automechaniků.
Jistě, ještě je nutné dodělat detaily. Ale ne teď.
Dorazili jsme ke Kartaschianům "Dnes díky ne, žádná káva." Naložit naše věci a padáme. Rychle sbírám prádlo, ale nejdřív chci ještě na ulici udělat fotečku.
He? Chybí přední kolo!
Geroldovy nohy trčící zpod Hausiho zadku neznačí nic dobrého.
Stručně řečeno: přední pneumatika - opravená pneumatika - a náhradní pneumatika jsou k ničemu.
Uchází vzduch. I nám. Pomalu ale jistě by to mohlo stačit.
Čeká nás noční směna - 6 garáží objetých, žádné pneumatiky naší dimenze.
Zítra v 10 hodin. Možná.
Noc ve vlastní posteli, polštáře, plyšový medvídek, známé zvuky, balzám pro naše vystresované duše.
A druhý den se nad námi někdo někde tam nahoře slitoval.
Ve 13:30 vyrážíme z Tbilisi směr Batumi (380 km).
Chceme přeci na ty narozeniny.
Tím, že Češku a Švýcara v Gruzii sestřelil na silnici Ukrajinec-Armén zajistil opravu u ruských mechaniků
s díly z Turecka a k tomu byly nakonec pneumatiky přímý dovoz ze Švýcarska - celá věc zmutovala v tragickou komedii.
Bohužel má scénář ještě pár stránek. Stále ještě potřebujeme lak a světlo. 😉
Říkala jsem si, že to nedám. Vrátit se na místo nehody. Ne bez drog, prášků nebo tak. Anyní jsme na cestě.
Poholdně se šineme po dálnici směrem Batumi, já se vzpamatovávám a troufám si.
„Ty, Gerolde? Můžu řídit?" Jeho reakce – totiž žádná – potvrdila, že myslel, že si dělám legraci. S kulovým bleskem jsem ujela maximálně 100 kilometrů a to zcela izolovaná od civilizace a chaosu v centru města.
Takže musím přitlačit. Gerolde? Už jsme mimo město? Hloupá otázka, já vím, ale čas od času se tak ptám. Když to pomůže? Proč ne.
Spokojená a šťastná si šteluju levé zpětné zrcátko a to pravé nechávám bimbat. Dostalo facku a tak jsme ho ošetřili izolepou.
Myslím gruzínsky, hlavně, že drží a odjíždím. Balzám, balzám. Rány na duši se s každým kilometrem hojí, jsme zase sjednoceni. My, Hâusi a - MYŠI! Myši tady nejsou!
Leží v krabici u Kartaschianů!
Skoro jsem si třikrát plivla přes rameno, tak jsem pověrčivá. Ale zpět do Tbilisi, pro naše plstěné maskoty? Tak to už by mi Gerold tu tabletku fakt asi dal. Pokračuj, soustřeď se, Batumi se blíží. A s ním i tma. Díky Geroldově navigaci jsem s naší 6ti metrovou bednou (promiň Hâusi) prokličkovala přeplněnými ulicemi. Brzy bude 19 hodin a před námi cesta do kopců, úzká, nepříjemná. Tenkrát jsme tady zabloudili. A to se nám podařilo i tentokrát. Adrenalin stoupá, skoro nic nevidím: „vlevo nesvítí ale vůbec nic,“ pomyslím si. Další zatáčka, oba jsme nervózní. Jasně oba. „Vlevo“, „ne vpravo“, „ne, tohle je vjezd do dvora“, „tak si hledej sama“, „tak si řid´sám“, „ty mě taky“, vlevo vpravo a jsme tam. S úlevou stojíme před Murmanovým domem, kde se má konat velká párty. Je tu zvláštní ticho, kromě rodiny tu nikdo nezůstal.
Skoro se cítím provinile, že jsme přijeli pozdě. Pak mě blesková myšlenka uklidní. Gruzínci jsou noční můry. Nikdy, ale opravdu nikdy neukončí párty před 20. hodinou, a to ani v případě, že jeden z jubilantů právě slaví 3 roky.
A tak to bylo. Dárky jsou rozdány a my musíme okamžitě ke stolu. "Posaďte se!"
Jasně, seděli jsme jen 7 hodin. Neodporuj. Murman má vše pod kontrolou. Naštěstí postupně přicházejí gratulanti. Bohužel málokdo mluví rusky a jen jeden mladík anglicky. Aby toho nebylo málo, Murman mě zvolil dnešním Tamadou. No ještě tohle ke všemu. Sedím v čele velkého stolu a před každým přípitkem mám vyslovit hold. No nic, to dám, ale opravdu nevím, kdo co komu dnes bude tlumočit.
Večer byl dlouhý a mou funkci u stolu převzal jeden ze strýců. Okamžitě vzplál láskou k české hruškovici, kterou jsme přivezli. Nakonec to bylo fajn, zatančili jsme, popěli, ale jako opičky v ZOO jsme si připadat nepřestali. Stále jsme byli středem pozornosti.
Spát v Hâusi? Nemyslitelné! A tak zase lezeme do zatuchlé postele. Rodina se znovu naskládala bůh ví kde. Při blikání vánočních barevných světýlek na zrcadle, s pohledem na pračku v rohu, mé poslední myšlenky v této ložnici: «Vypadnout a rychle!».
Murman byl ráno překvapen a zklamán, když jsem mu oznámila náš odjezd.
Rozhodně ale nemáme chuť sedět sami u plného stolu a pod těmi nejpřísnějšími pohledy dostat vůbec něco do žaludku. Kolem domu a v zahradě vidím spoustu práce, ale nabídka naší pomoci je smetena ze stolu. Murmanova rodina je postižená handicapem s jazykovými a motorickými vadami. Komunikace vázne, slova docházejí.
Přesto jsem se rozhodla jedno téma nahodit. Zajímalo mě, co máme podniknout, aby zdejší lidé pochopili, že se tu usadíme a chceme se zbavit statusu turisty. Abychom se i my mohli podílet na denním chodu domácnosti, nebo ostatní práci.
Nedělejte nic, to musí zdejší lidé pochopit sami.
A ted si pojďte dát kafe a vodku a hlavně si odpočinte.
Pláčeš na špatným hrobě, říkám si a navrhuji procházku s
pejskem.
Pejsek, něměcký ovčák se k nim zatoulal a nikdo neví komu patří. Policie nikde záznam nemá. Sami vlastní dva podvraťáčky a blízkost školy a bojící se děti potvrzují, že Džubas musí pryč.
Procházka proběhla tak, jak jsem předvídala. 300 metrů
a zase zpět. Během rozhovoru s Murmanem jsme došli k závěru, že odjedeme hned a že od této chvíle vlastníme psa. Plácli jsme si.
Jeden argument k odjezdu máme. Na internetu jsme si vyhlídli pozemek a ten chceme prozkoumat.
Takže balíme limetky, mandarinky, vodku a ořechy, ujišťujeme, že se zase brzy uvidíme, pomazlíme se s naším psem a vyrážíme směr Kutaisi. Potřebuji moře, jak rychle jsem si zvykla, můj lék na pochroumanou duši a mozek. Vždycky to funguje. Na chvíli se zastavíme, nasajeme mořský vzduch a jedeme dál.
Už je tma, když zaparkujeme Hâusiho nedaleko od pozemku vedle letiště Kopitnari. Pro nás zásadní aspekt. Přímé lety z Evropy směřují přesně na toto malé letiště.
Neuplyne ani deset minut a před našimi dveřmi stojí mužík. Ano, spíme tady. Ano, víme, že je zde letiště.
Ne, to nevíme, že když se půjdem o 30 metrů dál vyčůrat můžeme být zatčeni. Aha, dobře, tak jo, přijmeme pozvání na „rychlou“ návštěvu v jeho domě.
"Nebe, peklo, ráj" - skáču za dědou mezi kravincema. Mezi bezpočtem dobytka čekajícího na dojení a krmení, pomáháme potmě hledat jeho dvě krávy, která se dnes nevrátily domů. Stojíme ve dvoře.
Traktor, hromada kukuřice a hnoje, kachny, krávy, koně a bahno. Spousta bahna. Dělají to zdejší povětrnostní podmínky? Oblast je známá častými srážkami.
A tak jsme se seznámili.
Njödja- Regina, Regina - Edik, Edik - Gerold, Gerold- Njödja, otchen prinjatno.
Njödja a Edik, dva bratři, kteří nejsou tak staří, jak se zdálo (52/59), nás zatáhnou do domu a
Njödja už servíruje sýr, chléb, vlastní ovoce, báječnou kaši.
A mluví. Oba. Rychle. Hodně. Furt. Jeden přes druhého. Jsou nezaměstnaní, obelhaní státem, oba mají tolik schopností, nikdo je nechce. Město opustili, starají se zde o zvířata a pole, snaží se zajistit si existenci tímto způsobem.
"Revoluce je nutná!" zvolá Edik, postaví se doprostřed místnostia ukáže na nohy a ruce.
" Dokázal bych se o sebe postarat, jsem nezávislý. Až se tu vše po... máme alespon co jíst!"
Njödja mu přizvukuje. O oktávu a hlasitost výše. V lebce mi bzučí a pohled na Gerolda ve mě probouzí vánoční náladu.
Připomíná mi kapra, kterého jsme chovali ve vaně, než jsme ho na Štědrý den obalili ve strouhance.
Otevře pusu a pak znovu -klap- zavře. Beznadějně.
Nemá šanci přispět k rozhovoru. Jsme unavení a chceme domů. Nejprve ale ještě obdivovat palírnu a výrobu vína v kozím chlívku. „Ne, děkujeme, jsme si vědomi, že host vždy zůstane přes noc. Na naši postel jsme ale čekali dva měsíce »atd.
Jsme doma! Sladké sny. V noci si krátce všimnu zvuku letadla. Nic hroznýho.
Zase si nás musela všimnout celá vesnice. Jakmile jsem si promnula oči, ještě ve spodním prádle, vidím před Hâusim kroužit chlápka. Příběh, který následoval, by zaplnil celý blog příspěvek, pokusím se to zkrátit.
Akaki, „učitel tělesné výchovy“, se dozvěděl o naší přítomnosti. Chceme se podívat na pozemek z internetu. On ale vypnul „režim příjmu“ a tři hodiny nás táhl přes své pozemky a bez přerušení „vysílal“ své informace. Všechno tady koupil, zná někoho důležitého, kdo zná někoho jiného důležitého, koneckonců on je politik.
Oblast s velkým potenciálem, zóna bez daně, velký byznys atd. Všechno ví. Jeho výroky a vlezlost ve mně brzy vzbudí známky agrese. K tomu mě neustále ohmatává, přisouvá si židli blíž a blíž a prská na mě z bezzubých úst.
Jeho pozemek ale přesně odpovídá našim představám. "Vydrž, Regino!"
Telefon s majitelem internetového pozemku byl jasné NĚT. Cizincům není možné prodat zemědělský pozemek.
Ale kdybychom náhodou někoho měli... objasnil nám o 15 minut později… ptal se u justice- he? v sobotu odoledne?
Existuje několik způsobů, jak se dostat k pozemku.
Ale „učitel sportu“ to také ví a prosazuje obchodní partnerství s velkým byznysem, s potenciálem, bez daní, s kravským hnojem na botách. Vždyt´ on je přeci politik.
Když jsme v neděli vyjížděli, měl nos znova zaseknutý mezi našimi posuvnými dveřmi a jeho gramofonová deska běžela a běžela.
Ze slušnosti zastavujeme o pár metrů dál u Edika a Njödji. Abychom se před odjezdem rozloučili a všechny zážitky přehodnotili. Chodite, říká Edik, a otevírá bránu na sousedním pozemku. Rajská zahrada, čistá, udržovaná. Pod velkým stromem se krčí růžový dům, vedle stojí studna. Edik a Njödja dali hlavy dohromady. Bylo by to taky něco pro nás? Víme hned. ANO!
Přes to všechno je nutné se zdravým rozumem promyslet.
Když zrovna nemarodíš. A to já jo.
Nevím, zda bylo příčnou poprskání "učitele sportu" nebo zima v horách.
Murmanovy citrony v čajíčku pijíc, poslušně polykajíc tabletky mě přepadl pocit : "Volat, volat!"
Vytáčím tedy Njödjino číslo na messengeru a sděluji bratrům, že bychom ten pozemek jako rádi.
A Edik a Njödja opět dali hlavy dohromady – chtějí podnikatelský plán! 😊
Moje teplota stoupla. Revoluce!
Přijedeme, jistě. Za tři dny jedeme do Kutaisi. Taky jsem ráda z toho důvodu, že by se tam mělo oteplit.
Brzy bude čas zatopit a proto doplnit plynovou láhev.
Myš ve spíži zanamenala totéž. Sežrala veškerý protein. Ano, k našim dvou plstěným myším se k nám nastěhovala, doufám, že malá, živá myš. Slyším ji v noci a každý den uklízím její stopy. Je jasné, že to není žádná „švýcarská myš“. Gerold hledal med a já mu doporučila, aby se jí zeptal, kde ho najde. Ostatně má ona tam dole momentálně nejlepší přehled. Oba nerozuměli. Gerold vtip, myš jazyk. Žádná odpověď.
Ale moji odpověď na její noční výpady za čalouněním a hovínka mezi bundami a svetry, jdu dnes koupit. Oro sušenky - miluje je. A pak - cvak!
Dnes to klaplo i s topením. V Hâusi je hezky teploučko. Doplnění plynu nebylo vůbec složité. Zase jsme se něco naučili.
Tbilisi je v demonstrační náladě. Desetitisíce lidí se sem sjíždějí. Parkujeme sice v centru, ale tomu všemu se vyhýbáme. Máme důležitější věci na práci. Pozemek s domem pro nás, a to hlavní: místečko pro psa!
Jsem zvědavá, co Edik a Njödja nového vymysleli.
PS: Manželka učitele sportu už zase psala. Přes messenger.
Comments